Udidla – mučidla?
V časopise Cavallo se nedávno objevil další provokativní článek na téma, zda udidlo koním škodí. Kdo z nás, kteří denně uzdíme koně, se zamyslel nad tím, co to skutečně dělá s koňskou hubou?Věčné téma diskuze je opět na scéně: Je správné koně jezdit s kusem kovu nebo umělé hmoty v hubě? Je pro něj opravdu příjemné, když slintá a pění? Konečně vzali vědci fenomén koňské huby od podlahy – a svými výsledky zasáhli dosud pevně zakotvené pravdy trenérů.
Nejzáhadnější dírou na světě zívající denně na jezdce je koňská huba. O ní mluví všichni trenéři jezdectví. Ale jen málo odborníků skutečně ví, co se uvnitř děje. Zvenčí vypadá celkem přátelská, jemná – jen 2 mm silná kůže je pokryta sametovou srstí. Skrývá žlázy, které denně produkují až 40 litrů slin, které obsahují nejen minerální látky jako chlorid sodný, ale také bílkovinu, která tvoří bílou pěnu, když kůň mlaská. V hubě leží jazyk, který váží 1 až 2 kg, je téměř tak dlouhý jako lebka a má druhou nejhustší nervovou síť po mozku – je to orgán citlivý a jemný jako lidské rty.
Když otevře hubu, aby si vzal pamlsek nebo udidlo, odkryje jen nepatrnou část – např. nevidíme velmi jemné vazy, které spojují jazyk se spodní čelistí. „Lehce se natrhnou“, upozorňuje koňský specialista – chirurg profesor Hartmut Gerhards z Mnichova a varuje před nesmyslným vytahováním jazyka a voděním koně za jazyk, což někteří lidé udělají třeba jen z legrace. Když kůň hubu zavře, začíná velká hádanka – co se tam děje? Nejde jen o akademickou debatu. Nakonec celé ježdění se točí kolem toho, že až na výjimky má kůň udidlo.
Jeden z mála specialistů na tuto „věc“ je emeritní profesor Robert Cook (71) z Univerzity v Tufts v Massachusetts.
Mezinárodně proslulý vědec se tímto fenoménem zabývá od šedesátých let. Hlavním předmětem zájmu je vzájemná reakce udidla a huby a sice v okamžiku, kdy jezdec otěží působí. Před rokem uzavřel svou nejnovější studii. Přes tři roky zkoumal na 100 koních a jezdcích z různých disciplín – od drezúry přes terapeutické ježdění až po dostihy. Přitom museli koně mezi jiným běhat na páse s udidlem a bez udidla, přičemž endoskop ukazoval, co se děje v koňské hubě.
Cook pitval hrdla, proměřoval dutiny ústní a snažil se vystopovat souvislosti mezi udidlem, držením hlavy, hrdlem a dýchací trubicí. Jeho závěry vyústily k nekompromisnímu tažení proti jakémukoliv udidlu. Vytrvale snášel shovívavé úsměvy svých kolegů (nazývali ho misionářem) a kritiku výrobců udidel – nakonec je umírnil vytvořením specielního typu uzdění bez udidla, které by mohlo být řešením mnoha trápení. „Jezdcům se vždycky říkalo, že musí najít klíč k hubě koně“, říká. „Ale ten nejlepší klíč je vůbec žádný klíč“. Přesněji – žádné udidlo. Nelze se divit, že Cook naprosto odmítá dříve neotřesitelné pravidlo správného ježdění, že kůň musí udidlo přežvykovat, pěnit v hubě a povolit spodní čelist. Výhodu vidí Cook jen v tom, že jezdec nemusí bojovat proti tuhému týlu a zvíře se snadněji kontroluje. Když kůň pracuje, má mít relativně suchou hubu.
„Kůň může buď běžet nebo žrát. Nemůže dělat obojí najednou“, vysvětluje Cook.
„Hojnost slin v hubě je pro koně velká obtíž, když musí hodně a zhluboka dýchat“. Každý pokus spolknout sliny znamená pro koně nebezpečí, že bude mít náhle málo vzduchu – to vysvětluje výraz některých drezúrních koní – s potem vlhkou srstí, zpěněnou hubou a rozšířenými nozdrami působí impozantně, ve skutečnosti při absolvování lekcí s námahou dýchají.
Zda polknout nebo nadechnout, o tom rozhodují reflexy. Když je huba zavřená, kůň dýchá. Když ji otevře, vzduch vnikne do hltanu. Toto, ve spojení s drážděním jazyka dotekem, vyvolává řetěz reflexů „uchopit a spolknout“. Přitom se zvedá zadní – měkké patro. Asi 13 cm dlouhá měkká clona funguje jako výhybka, která vytvoří volnou cestu do trávící trubice. Současně se zavírá hrtanová příklopka (epiglotis), která uzavře dýchací trubici. Cesta do jícnu je volná.
„Když dostane kůň udidlo do huby, dostane signál k přijímání potravy“, říká Cook.
S pohybem jazyka, čelisti a pysků dochází reflexně k tvorbě slin. Tyto reflexy patří do sféry trávení a jsou ovládány parasympatickým nervovým systémem. Slinění je podle Cooka neklamná známka toho, že parasympatikus je aktivován. Celé tělo je nasměrováno k příjmu životně důležité potravy – práce srdce a dýchání je omezené, aktivita svalů a mozku je utlumená – ze stejného důvodu mají lidé chuť si po jídle zdřímnout.
Pro ježdění je to nevýhoda. My po koni nechceme ospalé trávení, ale co nejlepší pohyb – má závodit, skákat, dělat překroky. To je možné pouze za předpokladu, že nastoupí reflexy nutící k pohybu a rozjede se činnost srdce, plic, svalů a mozku. To však řídí sympatický nervový systém. Protihráč parasympatického systému.
„Kůň má při rychlém pohybu suchou hubu. Jazyk leží klidně za řezáky, spodní čelist se nehýbe, polykací reflex je vypnut, měkké patro není zvednuté“, vysvětluje Cook.
Když má však kůň udidlo, huba působením trávících reflexů zvlhne. Kůň chce polykat, měkké patro se zvedá, kůň pohybuje jazykem a spodní čelistí. „S udidlem je z neurologického hlediska na tom kůň stejně, jako když jde proti větru“, konstatuje Cook. Protože však chce poslechnout jak jezdce, tak protichůdné pokyny svého nervového systému, vznikají problémy. Každý pohyb jazyka a spodní čelisti zvedá měkké patro a ruší dýchání. Jakmile je udidlo v hubě, je jazyk aktivní, aniž by ho jezdec udidlem přímo dráždil. Když se při rychlejším pohybu posune zadní patro, měkké patro prakticky přilne nahoru a následky jsou ničivé. Nakonec jde do plic 75 l za sekundu v porovnání se 4 litry u klidného koně. Zvíře se zalyká a nemůže do sebe žádný vzduch dostat.
„To je důvod, proč někteří trenéři klusáků i cvaláků připevňují jazyk ke spodní čelisti.“, potvrzuje profesor Hans Geyer z Institutu veterinární anatomie Univerzity v Curychu.
„Chtějí zabránit pokud možno každému pohybu jazyka a tím i měkkého patra.“ Také se tvrdilo, že kůň bolestí prchá a je nekontrolovatelný, když má jazyk nad udidlem. „Přirozeně kůň pak jezdce nevnímá“, říká Cook. Ale to všechno se děje jen proto, že se instinktivně brání kontaktu s udidlem“.
Problémy jsou zvláště ve cvalu, protože v tomto chodu je dýchání synchronizováno s pohybem. Kůň dýchá při každém cvalovém skoku. Nadechne se, když jsou na zemi zadní nohy a přední ve vzduchu, vydechne, když nesou přední nohy a zadní jsou ve vzduchu. Co ruší rytmus dýchání, ruší i rytmus cvalu. Nepravidelnost, ztuhlost a klopýtání jsou následky – problémy, které se přičítaly obvykle jezdcům. Ale existují i jiné nepříjemnosti, které s tím souvisí: skřípání zuby, neustálé pohrávání s udidlem, lehání do udidla, tvrdá huba, házení hlavou, abychom jmenovali některé, které podle nejnovějších poznatků amerického vědce souvisí s udidlem. „Tyto problémy bývají často spojovány s přecitlivělostí koně nebo s nevhodným uzděním“, kritizuje Cook. „Nikdy se nikdo nezybývá tím, zda používání udidla v jezdectví není chybou“.
Většina teorií o udidlech a jejich působení vždy vycházela od jezdců, nikoliv od veterinářů nebo anatomů.
Ruka jezdce samozřejmě může být hrubá nebo citlivá a tím ovlivňuje úroveň výcviku. Ale zda a jak udidlo působí na přirozené reflexy, tím se nezabývají. Kůň je navíc kooperativní a pracuje pro člověka na svůj úkor. Pracuje usilovně s udidlem v hubě ať už při vysoké jezdecké škole nebo při distančním dostihu a dokáže podávat velké výkony. Tahle ochota vede k tomu, že kůň rychleji onemocní. Vědec označil 14 problémů, které dosud nebyly přičítány vlivu udidla. Podle něj způsobuje udidlo narušení reakcí trávícího systému během zátěže, k omezenému dýchání při sevření úhlu v týlu a ke kontraproduktivní činnosti jazyka, měkkého patra a hltanu. Udidla jsou příčinou deformací dýchací trubice a hltanu, narušují koordinaci pohybu a dýchání a tím i rovnováhu a přirozenou krásu koně. Udidla vedou k předčasné únavě, zánětům dýchacích cest a mohou u dostihových koní způsobit krvácení do plic. Mohou mít na svědomí i syndrom headshaking – házení hlavou. „Udidla jsou kontraindikační, kontraproduktivní a surová“, říká Cook a opět se rozpoutává debata o výhodách udidlového a bezudidlového uzdění. Nové je to, že je napadena přesvědčivá poučka zastánců udidel, že udidlo je tak ostré, jako je ruka jezdce. Většina jezdecké veřejnosti za udidlem stojí.
„Udidlo koni nepůsobí žádné bolesti“, říká šéf firmy Strenger na výrobu udidel Christoph Augsten. „Naopak. Udidlo je pro koně něco jako pro nás žvýkačka“.
V Americe však přišli na další zajímavou věc. Při zkoumání hlav mrtvých koní všech plemen se totiž zjistilo, že když je huba zavřená, není v ní místo ani pro vzduch ani pro udidlo. Jazyk přiléhá k patru. To už zjistil i německý tým. Ve veterinární škole v Hannoveru se totiž pracovní skupina pro „funkční anatomii“ pod vedením profesora Hagen Gasseho, který na podnět firmy Sprenger přesně proměřuje koňskou hubu s udidlem a bez udidla. Přitom se ukazuje, že je v hubě méně místa, než se předpokládalo, a že udidlo nepůsobí na patro, ale na jazyk. Studie však zatím není uzavřena. „Už dlouho víme“, říká Augsten, „že huba u teplokrevníků se zmenšuje, protože hlava je stále ušlechtilejší“. Začal tedy vytvářet jemnější uzdění. Dříve byla průměrná tloušťka udidel u firmy Strenger 23 mm, zatímco dnes to je 18 mm, u plnokrevníků dokonce 14 až 18 mm. „Příliš silné udidlo je pro koně s malou hubou velký problém“, dodává Augsten.
S těmito německými názory se vědci v jiných částech světa nespokojí. Chtějí docílit, aby z koňské huby udidlo zmizelo, protože podle jejich mínění každé udidlo koním škodí. „To je možné u dostihových koní“, na to Augsten. „Ale drezúrní kůň musí mít udidlo, aby dosáhl přilnutí.“
Nu, je skutečnost a není nová, že vycvičit korektně koně bez udidla vyžaduje podstatně více umění než s udidlem.
„Tito koně jsou vizitkou mistrů a při ježdění nemají jen klidnou hlavu, ale také suchou hubu“, upozorňuje Cook na výraz spokojeného koně. Uvedená doporučení jsou dnes v Německu ignorována. „Cook je provokatér a buší na zamčené dveře“, soudí veterinář Dr. Hans Dieter Lauk, jeden ze tří zakladatelů odborného veterinárního časopisu Pferdeheilkunde. „Pomyslete na následky: ty by byla revoluce v trénování koní.“ Takovou revoluci se ale odborníci nechtějí nechat ze zámoří vnutit. A tak koně pění v hubě dál – zatímco se čeká na výsledky výzkumu z Hannoveru.
A můj názor? Sama jezdím jednoho koně bez udidla, druhého momentálně přeučuji... Sama vím, že to jde bez udidla a možná má cenu se zamyslet nad tím, proč pořád na udidle jezdíme a jaký má vůbec význam...